Galerie
Popis
Rourky jsou dlouhé, u třeně vykrojené a zbarvené šedobíle až špinavě šedě. Na tlak pomalu tmavnou do hnědošeda. Póry jsou drobné a stejné barvy jako rourky. Rourky nikdy nezrůžoví — to je důležité, protože růžovění je znak hřibu žlučníku.
Třeň je vysoký, 8–20 cm, štíhlý a válcovitý, směrem k zemi se rozšiřuje. Základní barva je bílá až našedlá a po celé délce ho pokrývají hrubé šupinky, které jsou od začátku tmavě hnědé až černé. Právě tyhle černé šupiny jsou nejlepší znak druhu: u křemenáče osikového jsou šupiny mladých plodnic bělavé a teprve postupně rezaví do červenohněda. Šupiny tvoří nepravidelné podélné řady, nikdy nesplývají do souvislé pravidelné síťky s oky.
Dužnina je bílá a pevná, v třeni vláknitá. Na řezu nejdřív růžoví až fialoví, pak šedne a nakonec černá. U báze třeně se řez často zbarví modrozeleně až tyrkysově. Změna barvy je normální vlastnost druhu a nemá nic společného s jedovatostí. Vůně je mírná houbová, chuť nevýrazná. Výtrusný prach je olivově hnědý.
Kde roste
Nejraději má kyselou, vlhčí půdu — rašelinné okraje, vlhké deprese, prameniště, okolí lesních příkopů. Ve vyšších a chladnějších polohách je hojnější než v teplých nížinách, takže bohaté lokality bývají v severních Čechách, na Vysočině, v Krušných horách, Jizerských horách, Orlických horách i v Beskydech. V mladých březových porostech na rekultivovaných výsypkách roste místy v desítkách kusů.
Sezona trvá od července do října a vrcholí v srpnu a září. Plodnice vyrážejí zhruba pátý až desátý den po vydatném dešti, kdy se do půdy dostane voda hlouběji než pár centimetrů. Rostou rychle, během dvou tří dnů dorostou do plné velikosti, a stejně rychle je obsadí larvy. V teplém srpnu bývá červivá většina nálezu, v chladnějším září je poměr mnohem lepší.
Kdy roste
Hlavní sezona: červenec – říjen. Plodnice začínají vyrážet typicky v července a jsou k vidění do října. Skutečný start a konec sezony se posouvá podle počasí — sleduj naši aktuální předpověď.
Záměny
Křemenáč osikový — zcela neškodná záměna, oba druhy jsou stejně dobré. Osikový má klobouk sytěji červený až cihlově oranžový, šupiny na třeni u mladých plodnic bělavé (později rezavě hnědé) a roste pod osikami a topoly. Pokud stojíš pod břízou a šupiny jsou od začátku černé, jde o březový.
Křemenáč dubový a další křemenáče — všechny druhy rodu *Leccinum* rostoucí u nás jsou jedlé. Rozlišuje je hlavně strom a odstín klobouku, záměna mezi nimi tě neohrozí.
Kozák březový — jedlý, roste na stejných místech pod břízami. Má klobouk šedohnědý až hnědý, nikdy oranžový, a dužnina na řezu spíš mírně šedne než že by prudce fialověla.
Hřib satan — jedovatý, ale odlišení je snadné. Má bělavý až šedavý klobouk, červené až karmínové póry a červeně vybarvený třeň se síťkou. Nic z toho křemenáč nemá.
Jak Křemenáč březový poznat krok za krokem
2. Změř a prohlédni klobouk. Hledáš 6–20 cm, oranžový až cihlově hnědý, polokulovitý u mladých plodnic, povrch suchý a jemně plstnatý. Všimni si přesahujícího lemu kožky na okraji.
3. Zkontroluj rourky zespodu. Musí být šedobílé až šedé. Pokud jsou nápadně růžové nebo masové, houbu odlož — může jít o hřib žlučník.
4. Přejeď prstem po třeni. Musíš cítit drsné oddělené šupinky, tmavě hnědé až černé, uspořádané v podélných řadách. Pokud místo šupin nahmatáš souvislou vystouplou mřížku (síťku), není to křemenáč.
5. Rozřízni plodnici podélně od klobouku až po bázi. Dužnina má být bílá a pevná a během několika minut má růžovět či fialovět, později šednout a černat. Zároveň tím zkontroluješ červivost.
6. Zkontroluj bázi třeně. U tohoto druhu se řez v bázi často zbarví modrozeleně — potvrzující, ne povinný znak.
Srovnání s podobným druhem
| Znak | Křemenáč březový | Hřib žlučník |
|---|---|---|
| Rourky mladé / staré | šedobílé → šedé, nikdy růžové | bílé → výrazně růžové |
| Povrch třeně | oddělené tmavě hnědé až černé šupiny | hrubá tmavě hnědá síťka se souvislými oky |
| Barva klobouku | oranžová až cihlově hnědá | okrově až kaštanově hnědá |
| Dužnina na řezu | růžoví, pak šedne a černá | nemění se, nebo slabě růžoví |
| Strom | výhradně bříza | smrk, borovice, dub, buk |
| Následek záměny | žádný, oba nálezy jsou jedlé | hořká dužnina znehodnotí celý pokrm |
Jedlost a kulinární využití
Počítej s tím, že dužnina při zpracování výrazně černá. Smaženice ani polévka nebudou vypadat pěkně, chuť to ale nezmění. Komu to vadí, může křemenáče kombinovat s hřiby, které zbarvení trochu vyváží, nebo je zpracovávat na tmavé omáčky a guláše, kde barva nevadí.
Nejlépe vyniknou na pánvi s cibulkou a vejcem, v houbovém guláši, v kyselé polévce a v omáčce k masu. Dobře se hodí i na nakládání do sladkokyselého nálevu — mladé pevné klobouky si drží tvar.
Sbírej hlavně mladé plodnice s kloboukem ještě polokulovitým a rourkami pevně přiléhajícími. Staré kusy mají rourky rozbředlé a plné vody; ty odřízni ještě v lese. Před vložením do košíku každou plodnici podélně rozřízni — larvy postupují od báze třeně nahoru a v houbě, která zvenku vypadá bezvadně, bývá třeň provrtaný.
Sušení, mražení a uchování
Na sušení se křemenáč hodí, ale výsledek je tmavý až černý. Krájej ho na plátky silné 4–6 mm a suš při teplotě do 50 °C, dokud plátky nekřupou a nelámou se. Sušený křemenáč má výraznou houbovou chuť; hodí se semlít na houbové koření, kde barva nevadí.
K mražení použij jen houbu předem tepelně upravenou. Nakrájené plodnice krátce podus na sucho nebo na kapce tuku, nech vychladnout a zamraz v porcích. Syrové zmražené křemenáče se po rozmrazení rozpadají.
Na nakládání ber jen malé mladé klobouky. Spař je pár minut ve vroucí osolené vodě, sceď a zalij horkým nálevem z octa, vody, cukru, soli a koření. Sklenice ulož do chladna a tmy.
Rourky u starších plodnic odstraň — při vaření se rozvaří na sliz. U mladých pevných kusů je můžeš nechat.
Jak Křemenáč březový najít
Vyhledávej kyselou, spíš vlhkou půdu — místa, kde roste borůvčí, vřes, brusinka a rašeliník. Nejlepší jsou polohy zhruba od 400 do 900 m n. m., ale při vlhkém létě roste i níž.
Načasování: vyraz pátý až desátý den po vydatném dešti, který promočil půdu, ne po krátké přeháňce. Ideální je následné teplé a vlhké počasí kolem 15–20 °C.
Choď brzy ráno. Oranžový klobouk je v nízkém šikmém světle vidět na velkou vzdálenost a chladná noc navíc zpomalí larvy. Když najdeš jednu plodnici, prohledej okolí do deseti metrů — křemenáče rostou v hloučcích a další bývá schovaný v trávě nebo pod ostružiním.
Lidové názvy
Časté dotazy — Křemenáč březový
Kdy roste křemenáč březový?
Hlavní sezona připadá na období od července do října. Přesný začátek i konec se ale každý rok posouvá podle počasí — plodnice vyrážejí zhruba 5–10 dní po vydatném dešti, když teploty neklesnou pod 10 °C.
Kde roste křemenáč březový?
Křemenáč březový je mykorhizní partner bříz, a to výhradně. Kde není bříza, není ani on. Hledej ho v březových hájích, v mladých náletových porostech na výsypkách a bývalých pastvinách, na okrajích smíšených lesů, kde bříza doprovází smrk nebo borovici, a v prosvětlených březových alejích podél lesních cest. Nejraději má kyselou, vlhčí půdu — rašelinné okraje, vlhké deprese, prameniště, okolí lesních příkopů. Ve vyšších a chladnějších polohách je hojnější než v teplých nížinách, takže bohaté lokality bývají v severních Čechách, na Vysočině, v Krušných horách, Jizerských horách, Orlických horách i v Beskydech. V mladých březových porostech na rekultivovaných výsypkách roste místy v desítkách kusů. Sezona trvá od července do října a vrcholí v srpnu a září. Plodnice vyrážejí zhruba pátý až desátý den po vydatném dešti, kdy se do půdy dostane voda hlouběji než pár centimetrů. Rostou rychle, během dvou tří dnů dorostou do plné velikosti, a stejně rychle je obsadí larvy. V teplém srpnu bývá červivá většina nálezu, v chladnějším září je poměr mnohem lepší.
Je křemenáč březový jedlý?
V našem atlasu je křemenáč březový vedený jako jedlá. Křemenáč březový je dobrá jedlá houba, kvalitou srovnatelná s křemenáčem osikovým. Dužnina klobouku je pevná a šťavnatá, třeň je vláknitý a u starších kusů tuhý — u velkých plodnic ho klidně zkrať a nech v lese. Počítej s tím, že dužnina při zpracování výrazně černá. Smaženice ani polévka nebudou vypadat pěkně, chuť to ale nezmění. Komu to vadí, může křemenáče kombinovat s hřiby, které zbarvení trochu vyváží, nebo je zpracovávat na tmavé omáčky a guláše, kde barva nevadí. Nejlépe vyniknou na pánvi s cibulkou a vejcem, v houbovém guláši, v kyselé polévce a v omáčce k masu. Dobře se hodí i na nakládání do sladkokyselého nálevu — mladé pevné klobouky si drží tvar. Sbírej hlavně mladé plodnice s kloboukem ještě polokulovitým a rourkami pevně přiléhajícími. Staré kusy mají rourky rozbředlé a plné vody; ty odřízni ještě v lese. Před vložením do košíku každou plodnici podélně rozřízni — larvy postupují od báze třeně nahoru a v houbě, která zvenku vypadá bezvadně, bývá třeň provrtaný.
S čím si lze splést křemenáč březový?
Hřib žlučník — jediná záměna, která má reálný následek. Nejde o otravu, ale o zkažené jídlo: dužnina je tak hořká, že jediná plodnice znehodnotí celý hrnec a nedá se to nijak zachránit. Poznáš ho podle dvou znaků. Rourky jsou zprvu bílé a s věkem růžovějí do špinavě masové barvy, zatímco u křemenáče zůstávají šedobílé a stárnutím jen šednou. A hlavně: třeň hřibu žlučníku pokrývá hrubá, tmavě hnědá vystupující síťka se souvislými oky, která na světlejším podkladu ostře vystupuje. Křemenáč síťku nemá nikdy — má šupiny, tedy oddělené šupinkovité útvary, které netvoří propojenou mřížku. Rozdíl mezi síťkou a šupinami si nastuduj doma na fotkách; v lese je zřetelný, ale musíš vědět, na co se díváš. Křemenáč osikový — zcela neškodná záměna, oba druhy jsou stejně dobré. Osikový má klobouk sytěji červený až cihlově oranžový, šupiny na třeni u mladých plodnic bělavé (později rezavě hnědé) a roste pod osikami a topoly. Pokud stojíš pod břízou a šupiny jsou od začátku černé, jde o březový. Křemenáč dubový a další křemenáče — všechny druhy rodu *Leccinum* rostoucí u nás jsou jedlé. Rozlišuje je hlavně strom a odstín klobouku, záměna mezi nimi tě neohrozí. Kozák březový — jedlý, roste na stejných místech pod břízami. Má klobouk šedohnědý až hnědý, nikdy oranžový, a dužnina na řezu spíš mírně šedne než že by prudce fialověla. Hřib satan — jedovatý, ale odlišení je snadné. Má bělavý až šedavý klobouk, červené až karmínové póry a červeně vybarvený třeň se síťkou. Nic z toho křemenáč nemá.
Popisy v atlasu vycházejí z dostupné literatury a průběžně je zpřesňujeme. Slouží jako vodítko, ne jako záruka správného určení — u hub platí bez výjimky, že co bezpečně nepoznáš, to nesbírej a nejez. Při podezření na otravu volej Toxikologické informační středisko Praha, 224 919 293 (nepřetržitě).