Galerie
Popis
Nejnápadnější znak jsou lupeny: nezvykle řídké, tlusté a jakoby voskovité, narůžověle masové až oranžově hnědé, k třeni přirostlé nebo krátce sbíhavé. Mezi drobnými houbami takhle daleko od sebe posazené lupeny má málokterý druh, a právě to je první věc, podle které lakovku poznáš.
Třeň je 3–8 cm vysoký a jen 2–6 mm silný, tuhý, podélně vláknitý až zkroucený, stejné barvy jako klobouk nebo o něco tmavší, u báze s bělavým plstnatým povlakem mycelia. Prsten ani pochvu nemá — na třeni není žádný kroužek, žádný blanitý vak ani zbytky plachetky.
Dužnina je velmi tenká, vodnatě narůžovělá, na řezu se nemění a voní nevýrazně houbově.
Výtrusný prach je bílý. To je rozhodující znak proti smrtelně jedovatým drobným houbám z rodu čepičatka (Galerina) a proti vláknicím (Inocybe), které mají výtrusný prach rezavě hnědý až tabákový. Otisk udělej tak, že klobouk položíš lupeny dolů na tmavý papír, přiklopíš skleničkou a necháš pár hodin ležet.
Drobné houby s lupeny jsou pro začátečníka nejrizikovější skupina vůbec. Mezi hnědavými a bělavými drobečky do 5 cm rostou druhy s amatoxiny — čepičatky rodu Galerina a malé bedly rodu Lepiota — které zabíjejí ve stejných dávkách jako muchomůrka zelená, a vláknice rodu Inocybe s muskarinem. Pokud si teprve zvykáš na houby, tuhle skupinu nesbírej vůbec; lakovka za to riziko nestojí.
Kde roste
Nejčastěji ji najdeš v mechu, v jehličí, na okrajích lesních cest, v příkopech, na starých vyvážecích linkách a na kyselých písčitých místech mezi vřesem a borůvčím. Vystupuje od nížin až do horských smrčin, běžná je po celé ČR bez ohledu na podloží.
Sezona trvá od června do listopadu, hlavní nálezy jsou v srpnu až říjnu. Po vydatném dešti vyráží rychle, obvykle za tři až pět dní, a protože je tenkomasá, stejně rychle vysychá a scvrkává se. Roste v malých skupinkách i v roztroušených řadách podél cest.
Kdy roste
Hlavní sezona: červen – listopad. Plodnice začínají vyrážet typicky v června a jsou k vidění do listopadu. Skutečný start a konec sezony se posouvá podle počasí — sleduj naši aktuální předpověď.
Záměny
Vláknice rodu Inocybe — mnoho druhů obsahuje muskarin, který působí do půl hodiny pocení, slinění, zúžení zornic a zvracení; otrava může být život ohrožující. Vláknice mají klobouk paprsčitě vláknitý až rozpraskaný, obvykle s ostrým hrbolkem, lupeny husté a s věkem hnědnoucí a výtrusný prach hnědý. Často výrazně nepříjemně páchnou. Lakovka má povrch vločkatý, ne vláknitě roztřepený, a lupeny řídké.
Malé bedly rodu Lepiota — mezi nimi jsou druhy s amatoxiny. Mají bílé lupeny volné (k třeni nepřirostlé), šupinkatý klobouk a prstýnek na třeni. Lakovka nemá ani prsten, ani volné lupeny. Platí jednoduché pravidlo: bedlu s kloboukem pod 10 cm nesbírej.
Lakovka ametystová — jedlá, liší se sytě fialovou barvou celé plodnice.
Lakovka velká — jedlá, robustnější, s výrazněji vláknitým třeněm, roste na vlhčích místech.
Penízovky a helmovky — drobné houby s hustými lupeny a křehkým, často dutým třeněm. Nejsou to smrtelné druhy, ale záměna nemá smysl: lakovka má lupeny nápadně řídké a tuhý vláknitý třeň.
Jak Lakovka obecná poznat krok za krokem
2. Prohlédni si lupeny zespodu. Musí být nápadně řídké, tlusté a voskově působící, narůžovělé až oranžově hnědé. Husté tenké lupeny znamenají jiný rod.
3. Zkontroluj třeň po celé délce. Nesmí na něm být prsten, kroužek, blanitá manžeta ani zbytky pavučinovité plachetky. Třeň je tuhý, podélně vláknitý, na bázi s bílým plstnatým myceliem.
4. Vyviklej plodnici celou i s bází a podívej se, jestli nemá blanitou pochvu. Lakovka pochvu nemá.
5. Udělej výtrusný otisk na tmavém papíře. Musí být bílý. Rezavě hnědý, tabákový nebo okrový otisk znamená, že houbu vyhoď a ruce si umyj.
6. Ověř barvu klobouku ve vlhku i po oschnutí. Lakovka je hygrofánní a barvu mění, ale zůstává v oranžově hnědé až masově okrové škále.
Srovnání s podobným druhem
| Znak | Lakovka obecná | Čepičatka jehličnanová |
|---|---|---|
| Substrát | země, mech, jehličí | dřevo, pařezy, zahrabané kořeny |
| Lupeny | řídké, tlusté, narůžovělé | husté, tenké, rezavě hnědnoucí |
| Prsten na třeni | chybí | přítomen nebo jeho zbytky |
| Výtrusný prach | bílý | rezavě hnědý |
| Třeň | tuhý, vláknitý, souvisle zbarvený | pod prstenem tmavý, jemně bíle vlákenkatý |
| Jedlost | jedlá, nevýrazná | smrtelně jedovatá, amatoxiny |
Jedlost a kulinární využití
Sbírej jen mladé pevné plodnice s klenutým kloboukem. Staré rozložené kusy jsou vodnaté, snadno se rozvaří a bývají prolezlé larvami. Tuhý vláknitý třeň odlom a nech v lese, používej jen klobouky.
Čištění je snadné — houba není lepkavá, stačí štětec nebo kartáček. Rostou ale v mechu a jehličí, které se drží lupenů, takže si klobouky prohlédni proti světlu.
Protože je lakovka drobná a rozšířená, mají někteří houbaři sklon nasbírat plný kelímek různých hnědých drobečků naráz. Právě takový sběr je nebezpečný: stačí, aby se mezi ně dostala jedna čepičatka, a celý hrnec je otrávený. Sbírej vždy jednotlivě a každou plodnici si prohlédni zvlášť.
Sušení, mražení a uchování
Sušení se moc nevyplácí — klobouky se scvrknou do drobných plátků, které váží pár gramů a při rozmočení se rozpadnou. Pokud přesto sušíš, rozlož celé klobouky v jedné vrstvě na síto a suš při teplotě do 45 °C; při vyšší teplotě zkřehnou na prach.
Mražení surových plodnic nedoporučuji, po rozmrazení jsou rozbředlé. Lepší je houby nejdřív krátce podusit nebo orestovat na tuku a zmrazit až hotový základ, který pak jen přidáš do polévky.
Na nakládání do octa je lakovka příliš tenkomasá — rozvaří se v láku na cáry.
Jak Lakovka obecná najít
Po vydatném dešti vyjdi za tři až pět dní. Lakovka nepotřebuje dlouhou vlhkou periodu jako hřiby, stačí jí jeden pořádný déšť a mírné teploty.
Protože je drobná a barvou splývá s jehličím, hledá se lépe za šikmého ranního nebo podvečerního světla, kdy vrhá stín. V poledním ostrém slunci ji přehlédneš.
Lidové názvy
Časté dotazy — Lakovka obecná
Kdy roste lakovka obecná?
Hlavní sezona připadá na období od června do listopadu. Přesný začátek i konec se ale každý rok posouvá podle počasí — plodnice vyrážejí zhruba 5–10 dní po vydatném dešti, když teploty neklesnou pod 10 °C.
Kde roste lakovka obecná?
Roste v listnatých, jehličnatých i smíšených lesích, kde tvoří mykorhizu s celou řadou dřevin — s borovicí, smrkem, břízou, dubem i bukem. Právě proto je tak rozšířená: nemá vyhraněného partnera a nevadí jí chudá kyselá půda. Nejčastěji ji najdeš v mechu, v jehličí, na okrajích lesních cest, v příkopech, na starých vyvážecích linkách a na kyselých písčitých místech mezi vřesem a borůvčím. Vystupuje od nížin až do horských smrčin, běžná je po celé ČR bez ohledu na podloží. Sezona trvá od června do listopadu, hlavní nálezy jsou v srpnu až říjnu. Po vydatném dešti vyráží rychle, obvykle za tři až pět dní, a protože je tenkomasá, stejně rychle vysychá a scvrkává se. Roste v malých skupinkách i v roztroušených řadách podél cest.
Je lakovka obecná jedlá?
V našem atlasu je lakovka obecná vedená jako jedlá. Lakovka obecná je jedlá, ale je to houba doplňková, ne úlovek. Dužnina je tenká, po tepelné úpravě jemná až měkká, chuť nevýrazně houbová. Ve větším množství se z ní dá udělat slušná polévka nebo základ omáčky, jinak se hodí do směsi s hřiby a václavkami, kde přidá objem, ale ne chuť. Sbírej jen mladé pevné plodnice s klenutým kloboukem. Staré rozložené kusy jsou vodnaté, snadno se rozvaří a bývají prolezlé larvami. Tuhý vláknitý třeň odlom a nech v lese, používej jen klobouky. Čištění je snadné — houba není lepkavá, stačí štětec nebo kartáček. Rostou ale v mechu a jehličí, které se drží lupenů, takže si klobouky prohlédni proti světlu. Protože je lakovka drobná a rozšířená, mají někteří houbaři sklon nasbírat plný kelímek různých hnědých drobečků naráz. Právě takový sběr je nebezpečný: stačí, aby se mezi ně dostala jedna čepičatka, a celý hrnec je otrávený. Sbírej vždy jednotlivě a každou plodnici si prohlédni zvlášť.
S čím si lze splést lakovku obecnou?
Čepičatky rodu Galerina, hlavně čepičatka jehličnanová (Galerina marginata) — smrtelně jedovatá, obsahuje amatoxiny stejně jako muchomůrka zelená. Je podobně drobná a hnědá. Liší se rezavě hnědým výtrusným prachem, který zbarvuje i lupeny do rezava, hustšími lupeny a přítomností prstýnku nebo jeho zbytků na třeni. Roste na dřevě, na pařezech a na zahrabaných kořenech, kdežto lakovka vyrůstá ze země. Lakovka má lupeny řídké a výtrusný prach bílý. Vláknice rodu Inocybe — mnoho druhů obsahuje muskarin, který působí do půl hodiny pocení, slinění, zúžení zornic a zvracení; otrava může být život ohrožující. Vláknice mají klobouk paprsčitě vláknitý až rozpraskaný, obvykle s ostrým hrbolkem, lupeny husté a s věkem hnědnoucí a výtrusný prach hnědý. Často výrazně nepříjemně páchnou. Lakovka má povrch vločkatý, ne vláknitě roztřepený, a lupeny řídké. Malé bedly rodu Lepiota — mezi nimi jsou druhy s amatoxiny. Mají bílé lupeny volné (k třeni nepřirostlé), šupinkatý klobouk a prstýnek na třeni. Lakovka nemá ani prsten, ani volné lupeny. Platí jednoduché pravidlo: bedlu s kloboukem pod 10 cm nesbírej. Lakovka ametystová — jedlá, liší se sytě fialovou barvou celé plodnice. Lakovka velká — jedlá, robustnější, s výrazněji vláknitým třeněm, roste na vlhčích místech. Penízovky a helmovky — drobné houby s hustými lupeny a křehkým, často dutým třeněm. Nejsou to smrtelné druhy, ale záměna nemá smysl: lakovka má lupeny nápadně řídké a tuhý vláknitý třeň.
Popisy v atlasu vycházejí z dostupné literatury a průběžně je zpřesňujeme. Slouží jako vodítko, ne jako záruka správného určení — u hub platí bez výjimky, že co bezpečně nepoznáš, to nesbírej a nejez. Při podezření na otravu volej Toxikologické informační středisko Praha, 224 919 293 (nepřetržitě).