Slizečka porcelánová (Oudemansiella mucida)

Hlavní sezona připadá na období od srpna do listopadu. Přesný začátek i konec se ale každý rok posouvá podle počasí — plodnice vyrážejí zhruba 5–10 dní po vydatném dešti, když teploty neklesnou pod 10 °C.

Slizečka porcelánová je saprofyt a slabý parazit vázaný téměř výhradně na buk lesní. Vyrůstá na odumřelých i ještě živých kmenech, na silných větvích v koruně, na pahýlech po zlomu a na padlých kmenech. Jen výjimečně roste na jiných listnáčích (habr, dub, javor). Odtud plyne rozšíření: najdeš ji všude tam, kde jsou bučiny — v podhůří a horách, v CHKO s bukovými porosty, na Šumavě, v Beskydech, Jeseníkách, Krkonoších, Brdech, Českém lese i v podhorských bučinách Vysočiny. V nížinách bez buku chybí. Typické rozmezí je zhruba 300–1 100 m n. m., s těžištěm v podhorských a horských bučinách. Vyhledává vlhké a stinné porosty, dna údolí a severní svahy. V suchých prosvětlených lesích se objevuje řídce. Sezona trvá od srpna do listopadu, s vrcholem v září a říjnu. Plodnice vyrůstají za 3–6 dnů po vydatnějším dešti, v hustých trsech a často v několika vlnách na stejném kmeni. Lehké mrazíky snáší, takže poslední nálezy bývají v listopadu. Velká část plodnic roste 3–15 m nad zemí a je nedosažitelná. Sběratelné jsou ty na padlých kmenech, na pahýlech a na spodních částech kmenů.

V našem atlasu je slizečka porcelánová vedená jako jedlá. Slizečka porcelánová je jedlá, ale kulinárně málo hodnotná. Dužnina je tenká a měkká, chuť velmi mírná až nevýrazná a texturu určuje sliz — po tepelné úpravě zůstává klouzavá, což většině lidí nevyhovuje. V ČR se sbírá málo, v některých asijských zemích se naopak cení. Sbírej jen mladé plodnice s kloboukem ještě klenutým. Staré rozložené klobouky jsou rozbředlé a bez využití. Sliz musíš odstranit. Klobouky krátce opláchni pod tekoucí vodou a otři, případně stáhni slizkou pokožku klobouku, která se u mladých plodnic dá sloupnout. Bez toho je výsledný pokrm nepříjemně klouzavý. Třeň je tuhý a vláknitý — odřízni ho. Zpracovávají se jen klobouky. Hodí se do polévek, kde sliz působí jako přirozené zahuštění, dále do směsí s hodnotnějšími houbami a do asijských jídel. Samostatně na pánvi příliš neuspěje. Vždy tepelně upravuj. Plodnice bývají čisté a jen zřídka napadené larvami, protože rostou na dřevě a mimo zem.

Slizečka porcelánová má kombinaci znaků, kterou u nás nemá žádná jiná houba: bílý sklovitě průsvitný a silně slizký klobouk, bílé řídké tlusté lupeny, prsten a růst na bukovém dřevě. Přesto stojí za to znát druhy, které se v okolí vyskytují. Muchomůrka zelená (Amanita phalloides) — smrtelně jedovatá. V bučinách roste běžně, protože tvoří mykorhizu s bukem, takže ji potkáš na stejné lokalitě. Rozdíl je zásadní a snadný: muchomůrka roste ze země, nikdy ne ze dřeva, má klobouk olivově zelený a matně hedvábný, nikoli bílý a slizký, a na bázi třeně má blanitou pochvu. U bledých forem muchomůrky zelené a u bílé muchomůrky jízlivé může být barva zavádějící. Řiď se substrátem a bází: houba vyrůstající ze země s pochvou na bázi není slizečka. Vždy vyhrab plodnici i s bází. Špička dubová, penízovka rýhonohá (Hymenopellis radicata) — jedlá, příbuzný druh. Má klobouk hnědavý až šedookrový, slabě slizký, a hlavně velmi dlouhý kořenující výběžek třeně, který sahá hluboko do země k pohřbenému dřevu. Slizečka kořenující výběžek nemá a roste na viditelném dřevě. Hlíva ústřičná a mladé bělavé hlívy — jedlé. Mají klobouk vějířovitý, nikoli kruhový, třeň postranní nebo chybějící a nikdy nemají prsten. Čirůvky a bělavé strmělky — rostou v podestýlce na zemi, nemají prsten a nejsou slizké. Mezi strmělkami jsou jedovaté druhy, ale substrát je od slizečky spolehlivě oddělí. Helmovky (Mycena) rostoucí na bukovém dřevě — jsou výrazně drobnější, křehké, bez prstenu a bez silného slizu. Bělavé šupinovky a límcovky — mají prsten, ale klobouk žlutavý nebo nazelenalý, lupeny s věkem tmavnoucí a výtrusný prach hnědý až fialově hnědý, ne bílý.