Galerie
Popis
Klobouk měří 2–6 cm, je zprvu polokulovitý, později ploše vyklenutý a vždy má uprostřed tupý hrbolek. Barva je krémově okrová, žlutohnědá až skořicová, po oschnutí bledne do bělavě krémové (hygrofánní). Povrch je hladký a suchý, okraj u vlhkých plodnic slabě rýhovaný.
Lupeny jsou nápadně vzdálené (řídké), široké, krémově bílé a k třeni jen volně přirostlé nebo od něj odsedlé. Nikdy nesbíhají po třeni dolů.
Třeň je 3–8 cm vysoký a jen 2–5 mm silný, žilnatě tuhý, pružný a houževnatý — dá se ohnout a zkroutit, ale nepřelomí se jako sirka. Je plný, bělavý až okrový, jemně sametový. Prsten ani pochvu nemá.
Dužnina je tenká, bělavá, na řezu se nemění a voní příjemně a nasládle, po hořkých mandlích nebo po kumarinu (senné aroma).
Výtrusný prach je bílý.
Pro špičku je typická ještě jedna vlastnost: plodnice v suchu jen zaschnou a po dešti opět ožijí, narovnají se a vypadají jako čerstvé. Zaschlé „mumie“ v trávě jsou dobrým vodítkem, že jsi na správném místě.
Drobné houby s lupeny jsou nejrizikovější skupina vůbec a začátečník je sbírat nemá. Na trávnících a v parcích rostou vedle sebe druhy s muskarinem (bělavé strmělky, vláknice rodu Inocybe) i druhy s amatoxiny (malé bedly rodu Lepiota, čepičatky rodu Galerina na zahrabaném dřevě). Špičku sbírej až tehdy, kdy ji poznáš i podle třeně se zavřenýma očima.
Kde roste
Nepotřebuje mykorhizu se stromy, je to rozkladač travního drnu. Proto typicky roste v čarodějných kruzích — v prstenci, který se rok co rok rozšiřuje. Uvnitř kruhu bývá tráva nejdřív tmavší a bujnější, později naopak zažloutlá, takže kruh je vidět i mimo sezonu.
Je hojná po celé ČR od nížin do podhůří. Sezona je nezvykle dlouhá: od května do října, v teplých podzimech i v listopadu. Po vydatném dešti a při teplotách kolem 15–20 °C vyráží velmi rychle, běžně za dva až čtyři dny.
Jedno praktické varování k místu: městské trávníky, parky, fotbalová hřiště, okraje frekventovaných silnic a golfová hřiště bývají ošetřované herbicidy a fungicidy nebo zatížené splachy z vozovky. Tam nesbírej.
Kdy roste
Hlavní sezona: květen – říjen. Plodnice začínají vyrážet typicky v května a jsou k vidění do října. Skutečný start a konec sezony se posouvá podle počasí — sleduj naši aktuální předpověď.
Záměny
Rozdíly, které musíš znát nazpaměť:
- Lupeny. Strmělka má lupeny husté, úzké a zřetelně sbíhavé po třeni dolů. Špička má lupeny řídké, široké a k třeni jen volně připojené, nikdy sbíhavé.
- Třeň. Strmělka má třeň křehký, láme se jako sirka. Špička má třeň houževnatý a pružný, dá se zauzlovat.
- Klobouk. Strmělka je celá bělavá až šedavě bílá, plochá nebo uprostřed prohloubená, povrch často jakoby ojíněný nebo s neurčitými soustřednými zónami. Špička je krémově okrová až skořicová a má uprostřed hrbolek, ne prohlubeň.
- Vůně. Špička voní nasládle po mandlích a seně. Strmělka voní nevýrazně moučně nebo bez zápachu.
Otrava muskarinem nastupuje rychle, obvykle za 15–120 minut: silné pocení, slinění a slzení, zúžené zornice, zvracení, průjem, zpomalení tepu, dušnost. Vyžaduje lékařskou péči, existuje protilék (atropin). Při podezření volej záchrannou službu a schovej zbytky hub.
Vláknice rodu Inocybe — také muskarin, některé druhy rostou i na travnatých plochách a v parcích. Klobouk mají paprsčitě vláknitý až rozpraskaný, s ostrým hrbolkem, lupeny husté a s věkem hnědnoucí, výtrusný prach hnědý (u špičky bílý). Často nepříjemně páchnou.
Malé bedly rodu Lepiota — mezi nimi jsou druhy s amatoxiny. Rostou i v parcích a na zahradách. Poznáš je podle šupinkatého klobouku, volných bílých lupenů a prstýnku na třeni. Špička prsten nemá.
Penízovka a jiné drobné houby na trávě — bez smrtelného rizika, ale mají křehký dutý třeň a hustší lupeny.
Kropenatec (Panaeolus) a lysohlávky — na pastvinách běžné, s černým až černohnědým výtrusným prachem a tmavě skvrnitými lupeny. Špička má lupeny krémové a prach bílý.
Jak Špička obecná poznat krok za krokem
2. Otoč klobouk a prohlédni lupeny. Musí být řídké, široké, krémově bílé a nesbíhavé po třeni. Husté úzké lupeny sbíhající po třeni znamenají strmělku — houbu odlož.
3. Ohni třeň. Musí být houževnatý a pružný, dá se zkroutit i zauzlovat. Třeň, který se zlomí jako sirka, patří jiné houbě.
4. Zkontroluj střed klobouku: špička má tupý hrbolek. Prohloubený střed patří strmělkám.
5. Přivoň si. Špička voní nasládle po mandlích a seně. Bez vůně nebo moučný pach jsou varovný signál.
6. Prohlédni třeň po celé délce a bázi. Nesmí tam být prsten, blanitá manžeta ani pochva.
7. Když sbíráš poprvé v sezoně, udělej z jedné plodnice výtrusný otisk. Musí být bílý.
Srovnání s podobným druhem
| Znak | Špička obecná | Strmělka bělavá |
|---|---|---|
| Lupeny | řídké, široké, nesbíhavé | husté, úzké, zřetelně sbíhavé |
| Třeň | houževnatý, pružný, dá se zauzlovat | křehký, láme se |
| Střed klobouku | tupý hrbolek | plochý nebo prohloubený |
| Barva klobouku | krémově okrová až skořicová | bělavá až šedobílá, často ojíněná |
| Vůně | nasládlá, mandlová, senná | nevýrazná, moučná |
| Stanoviště | trávníky, pastviny, čarodějné kruhy | totožné — na místě nerozliší |
| Jedlost | jedlá, aromatická | jedovatá, muskarin |
Jedlost a kulinární využití
Sbírej jen klobouky. Třeň je natolik houževnatý, že v jídle zůstane jako provázek. Klobouk sundáš prostě tak, že ho ukroutíš mezi prsty; třeň zůstane v drnu, což je i šetrnější k porostu.
Sušení je pro špičku ta nejlepší cesta — aroma se koncentruje a sušená špička ho drží roky. Právě proto se jí říká „houbové koření“.
Sbírej mladé plodnice s ještě klenutým kloboukem. Staré rozložené kusy jsou bez chuti a snadno se do nich dostane hmyz.
Poslední připomínka, protože se opakuje každou sezonu: nikdy nesbírej špičky hrstí do sáčku. Právě tak se mezi ně dostane strmělka. Ber jeden klobouk po druhém a každý si otoč a podívej se na lupeny.
Sušení, mražení a uchování
Sušené klobouky můžeš rozemlít v mlýnku na kávu na jemný prášek a používat jako koření. Půl lžičky stačí na hrnec polévky.
Mražení je možné, ale zbytečné — sušená špička je lepší a zabere méně místa. Pokud mrazíš, orestuj klobouky na tuku a zmraz hotový základ.
Nakládání do octa se nehodí, houba je tenkomasá a v láku se rozvaří.
Čištění: klobouky neomývej vodou, jinak nasáknou. Stačí štětec a odstranění stébel trávy.
Jak Špička obecná najít
Zapamatuj si čarodějné kruhy, které jednou najdeš. Vracejí se na stejném místě roky, někdy desítky let, a rostou stále dál do šířky. Kruh poznáš i mimo sezonu podle tmavšího nebo naopak zažloutlého pruhu trávy.
Po vydatném dešti a při teplotách kolem 15–20 °C vyraz za dva až čtyři dny. Špička reaguje rychleji než většina lesních hub.
Sbírej dopoledne, kdy jsou plodnice pevné. Na plném poledním slunci na volné louce rychle zavadnou.
Nejvydatnější bývá pozdní jaro (květen–červen) a pak druhá vlna od konce srpna do října.
Lidové názvy
Časté dotazy — Špička obecná
Kdy roste špička obecná?
Hlavní sezona připadá na období od května do října. Přesný začátek i konec se ale každý rok posouvá podle počasí — plodnice vyrážejí zhruba 5–10 dní po vydatném dešti, když teploty neklesnou pod 10 °C.
Kde roste špička obecná?
Špička obecná není lesní houba. Roste na otevřených travnatých plochách s nízkou a pravidelně sečenou trávou: na pastvinách, mezích, trávnících, hřištích, v parcích, na zahradách, náspech, hrázích a na okrajích cest. Nepotřebuje mykorhizu se stromy, je to rozkladač travního drnu. Proto typicky roste v čarodějných kruzích — v prstenci, který se rok co rok rozšiřuje. Uvnitř kruhu bývá tráva nejdřív tmavší a bujnější, později naopak zažloutlá, takže kruh je vidět i mimo sezonu. Je hojná po celé ČR od nížin do podhůří. Sezona je nezvykle dlouhá: od května do října, v teplých podzimech i v listopadu. Po vydatném dešti a při teplotách kolem 15–20 °C vyráží velmi rychle, běžně za dva až čtyři dny. Jedno praktické varování k místu: městské trávníky, parky, fotbalová hřiště, okraje frekventovaných silnic a golfová hřiště bývají ošetřované herbicidy a fungicidy nebo zatížené splachy z vozovky. Tam nesbírej.
Je špička obecná jedlá?
V našem atlasu je špička obecná vedená jako jedlá. Špička obecná je vynikající kořeninová houba. Aroma je silné a nasládle mandlové, takže i malá hrst prozáří velký hrnec polévky. Používá se do polévek, omáček, k drůbeži, do rizota a do bramborových pokrmů. Sbírej jen klobouky. Třeň je natolik houževnatý, že v jídle zůstane jako provázek. Klobouk sundáš prostě tak, že ho ukroutíš mezi prsty; třeň zůstane v drnu, což je i šetrnější k porostu. Sušení je pro špičku ta nejlepší cesta — aroma se koncentruje a sušená špička ho drží roky. Právě proto se jí říká „houbové koření“. Sbírej mladé plodnice s ještě klenutým kloboukem. Staré rozložené kusy jsou bez chuti a snadno se do nich dostane hmyz. Poslední připomínka, protože se opakuje každou sezonu: nikdy nesbírej špičky hrstí do sáčku. Právě tak se mezi ně dostane strmělka. Ber jeden klobouk po druhém a každý si otoč a podívej se na lupeny.
S čím si lze splést špičku obecnou?
Strmělka bělavá a strmělka odbarvená (Clitocybe dealbata, C. rivulosa) — jedovaté, obsahují muskarin. Tohle je hlavní důvod, proč se špička obecná bez znalosti sbírat nesmí. Rostou na úplně stejných místech, na týchž trávnících a pastvinách, často v týchž kruzích a v tutéž dobu, a bývají promíchané mezi špičkami. Rozdíly, které musíš znát nazpaměť: Lupeny. Strmělka má lupeny husté, úzké a zřetelně sbíhavé po třeni dolů. Špička má lupeny řídké, široké a k třeni jen volně připojené, nikdy sbíhavé. Třeň. Strmělka má třeň křehký, láme se jako sirka. Špička má třeň houževnatý a pružný, dá se zauzlovat. Klobouk. Strmělka je celá bělavá až šedavě bílá, plochá nebo uprostřed prohloubená, povrch často jakoby ojíněný nebo s neurčitými soustřednými zónami. Špička je krémově okrová až skořicová a má uprostřed hrbolek, ne prohlubeň. Vůně. Špička voní nasládle po mandlích a seně. Strmělka voní nevýrazně moučně nebo bez zápachu. Otrava muskarinem nastupuje rychle, obvykle za 15–120 minut: silné pocení, slinění a slzení, zúžené zornice, zvracení, průjem, zpomalení tepu, dušnost. Vyžaduje lékařskou péči, existuje protilék (atropin). Při podezření volej záchrannou službu a schovej zbytky hub. Vláknice rodu Inocybe — také muskarin, některé druhy rostou i na travnatých plochách a v parcích. Klobouk mají paprsčitě vláknitý až rozpraskaný, s ostrým hrbolkem, lupeny husté a s věkem hnědnoucí, výtrusný prach hnědý (u špičky bílý). Často nepříjemně páchnou. Malé bedly rodu Lepiota — mezi nimi jsou druhy s amatoxiny. Rostou i v parcích a na zahradách. Poznáš je podle šupinkatého klobouku, volných bílých lupenů a prstýnku na třeni. Špička prsten nemá. Penízovka a jiné drobné houby na trávě — bez smrtelného rizika, ale mají křehký dutý třeň a hustší lupeny. Kropenatec (Panaeolus) a lysohlávky — na pastvinách běžné, s černým až černohnědým výtrusným prachem a tmavě skvrnitými lupeny. Špička má lupeny krémové a prach bílý.
Popisy v atlasu vycházejí z dostupné literatury a průběžně je zpřesňujeme. Slouží jako vodítko, ne jako záruka správného určení — u hub platí bez výjimky, že co bezpečně nepoznáš, to nesbírej a nejez. Při podezření na otravu volej Toxikologické informační středisko Praha, 224 919 293 (nepřetržitě).