Galerie
Popis
Klobouk měří 2–6 cm, výjimečně o něco víc. Zprvu je klenutý až polokulovitý, později se rozkládá do ploše sklenutého tvaru s nízkým hrbolem. Barva je sírově žlutá až olivově žlutá, směrem ke středu obvykle tmavší, rezavě okrová nebo skořicová. Povrch je hladký, suchý, bez šupin a bez odstávajících chomáčků. Na okraji mladých plodnic visí zbytky žlutavého vláknitého závoje.
Rozhodující znak jsou lupeny. Jsou husté, úzce připojené k třeni a v mládí sírově žluté, později zelenožluté až olivově zelené a nakonec olivově hnědočerné. Ta zelená fáze je pro třepenitku typická; václavka ani opeňka nic takového nemají.
Třeň je 4–10 cm dlouhý, tenký (0,3–1 cm), žlutý, dole rezavě až hnědě naběhlý, vláknitý, dutý a často pod tíhou trsu prohnutý do oblouku. Nemá blanitý prsten — najdeš na něm nanejvýš nezřetelnou vláknitou zónu tmavší barvy tam, kde se odtrhl závoj.
Dužnina je žlutá, tenká, s nevýraznou nahořklou vůní. Chuť má intenzivně hořkou, ale to je vlastnost druhu, ne určovací postup — na hořkost se nikdy nespoléhej a houby ochutnáváním neurčuj.
Výtrusný prach je tmavě purpurově hnědý až fialovohnědý. Na tmavém papíře je vidět jako tmavá stopa, na bílém papíře jako hnědofialový poprašek. Václavka má výtrusný prach bílý, a proto je otisk nejjistější rozsuzující zkouška, jakou doma máš.
Kde roste
Nemá zvláštní nároky na nadmořskou výšku ani na půdu, roste od nížin až do hor po celé ČR a patří k nejhojnějším dřevním houbám vůbec.
Sezona je dlouhá, od června do listopadu, a v mírných zimách plodnice přežívají i přes prosinec. Nejvíc plodnic přichází v září a říjnu, tedy přesně v době václavek — a často na stejném pařezu. Vyráží několik dní po vydatném dešti, ale na rozdíl od mykorhizních hub jí stačí vlhkost samotného dřeva, takže ji potkáš i v suchých obdobích.
Kdy roste
Hlavní sezona: červen – listopad. Plodnice začínají vyrážet typicky v června a jsou k vidění do listopadu. Skutečný start a konec sezony se posouvá podle počasí — sleduj naši aktuální předpověď.
Záměny
Václavka obecná a další druhy václavek — jedlé po důkladném provaření, a právě proto nejtragičtější záměna. Václavka má klobouk medově hnědý, žlutohnědý nebo olivově hnědý, ve středu porostlý drobnými tmavými odstávajícími šupinkami, které třepenitka nemá. Lupeny václavky jsou bílé až krémové, u starších plodnic rezavě skvrnité, nikdy zelené. Na třeni nese nápadný bělavý blanitý prsten. Rozhodující je výtrusný otisk: václavka bílý, třepenitka tmavě purpurově hnědý. Klobouk polož lupeny dolů na půl tmavého a půl světlého papíru a nech pár hodin přikrytý miskou.
Třepenitka maková (Hypholoma capnoides) — jedlá, roste v trsech na pařezech jehličnanů. Klobouk má okrově až rezavě žlutý bez zeleného nádechu a hlavně lupeny šedavé až šedomodré, nikdy sírově žluté ani zelené. Rozdíl je jemný a pro začátečníka nespolehlivý; dokud lupeny nečteš s naprostou jistotou, nesbírej ani jednu.
Opeňka měnlivá (Kuehneromyces mutabilis) — jedlá, v trsech na listnatém dřevě. Klobouk je dvoubarevný, za vlhka hnědě „promáčený“ od okraje a uprostřed vysychající do okrova, třeň má pod prstenem hnědě šupinatý. Zaměňuje se především s čepičatkou, ne s třepenitkou, ale roste ve stejných trsech na stejných pařezech.
Šupinovka kostrbatá a příbuzné šupinovky — mají klobouk pokrytý odstávajícími šupinami a v mládí lupeny bledé, později rezavé.
⚠ Tento druh je jedovatá. Pokud si u houby nejsi 100% jistý, nikdy ji nesbírej a hlavně nejez.
Jak Třepenitka svazčitá poznat krok za krokem
2. Prohlédni si barvu klobouku. Sírově žlutá až olivově žlutá s tmavším rezavým středem, hladký povrch bez šupin — to je třepenitka. Medově hnědý klobouk s tmavými šupinkami ukazuje na václavku, celistvě rezavě hnědý bez šupin na čepičatku.
3. Obrať plodnici a podívej se na lupeny. Sírově žluté, zelenožluté nebo olivově zelené lupeny má z těchto hub jen třepenitka. Bílé až krémové lupeny má václavka, rezavě okrové čepičatka.
4. Ohmatej třeň v horní části. Blanitý bílý prsten patří václavce, tenký blanitý prsten čepičatce, pouhá vláknitá tmavá zóna třepenitce.
5. Udělej výtrusný otisk. Klobouk polož lupeny dolů na papír, který je zpola tmavý a zpola bílý, přikryj miskou a nech ležet 3–6 hodin. Bílý otisk = václavka, tmavě purpurově hnědý = třepenitka, rezavě hnědý = čepičatka nebo opeňka.
6. Vznikne-li jakákoli pochybnost v kterémkoli kroku, nech celý trs v lese. U trsnatých hub na dřevě se chyba netýká jedné plodnice, ale celého hrnce.
Srovnání s podobným druhem
| Znak | Třepenitka svazčitá | Václavka obecná |
|---|---|---|
| Barva klobouku | sírově žlutá až olivově žlutá, střed rezavý | medově až olivově hnědá |
| Povrch klobouku | hladký, bez šupin | s drobnými tmavými odstávajícími šupinkami |
| Lupeny | žluté → zelenožluté → olivově černé | bílé až krémové, později rezavě skvrnité |
| Prsten | chybí, jen vláknitá zóna | nápadný bílý blanitý prsten |
| Výtrusný prach | tmavě purpurově hnědý | bílý |
| Dužnina | žlutá, hořká | bělavá, mírná |
| Jedlost | jedovatá | jedlá až po důkladném provaření |
Jedlost a kulinární využití
Za otravu odpovídají steroidní látky ze skupiny fasciculolů (uvádí se hlavně fasciculol E a F) a další doprovodné látky. Tepelná úprava je nezničí — vaření, smažení ani slévání vody houbu nezneškodní. Sušení jed rovněž neodstraní.
Otrava se projeví obvykle za 1–6 hodin prudkou nevolností, opakovaným zvracením, průjmy a křečemi v břiše, někdy s pocením a slabostí. Popsány jsou i případy s poškozením jater, kde potíže nastupují později a průběh je vážnější. Nebezpečné je hlavně to, že se do hrnce dostane jen několik plodnic mezi václavkami; hořkost sice pokrm znehodnotí, ale ve směsi s velkým množstvím jiných hub ji člověk nemusí poznat a sní ho.
Při podezření na otravu vyhledej lékařskou pomoc, i když ti zatím nic není. Uschovej zbytky pokrmu i syrových hub, usnadní to určení.
Toxikologické informační středisko Praha, nepřetržitě: 224 919 293 a 224 915 402.
Praktické pravidlo pro sběr václavek: ber vždy jen jeden trs najednou, prohlédni každou plodnici zvlášť a nikdy nevysypávej celé hrsti do košíku. Jediná zelenolupenná plodnice zkazí celý úlovek.
Sušení, mražení a uchování
Když zjistíš, že se ti mezi václavky dostala, vyhoď celý sběr. Hořká látka a jedy prostoupí pokrm i tehdy, když jednotlivé plodnice vylovíš zpátky. Košík, nůž a prkénko stačí umýt vodou, kontaktního přenosu jedu se nemusíš obávat.
Fotografie a poznámky si naopak schovej. Rozeznat třepenitku od václavky přímo v lese je dovednost, která se cvičí porovnáváním, a pařez, kde roste, ti bude sloužit léta jako učební pomůcka.
Jak Třepenitka svazčitá najít
Nejvíc se vyplatí prohlédnout si stejný pařez několikrát během podzimu — uvidíš celý vývoj od sírově žlutých mladých plodnic po olivově černé staré lupeny, a ten posun barvy si zapamatuješ líp než z jakékoli fotografie. Na týchž pasekách si všímej i drobných hnědých hub na dřevě: to jsou čepičatky, a ty se je vyplatí umět přehlédnout.
Lidové názvy
Časté dotazy — Třepenitka svazčitá
Kdy roste třepenitka svazčitá?
Hlavní sezona připadá na období od června do listopadu. Přesný začátek i konec se ale každý rok posouvá podle počasí — plodnice vyrážejí zhruba 5–10 dní po vydatném dešti, když teploty neklesnou pod 10 °C.
Kde roste třepenitka svazčitá?
Třepenitka svazčitá je dřevokazný saprofyt. Roste na pařezech, na tlejících kmenech, na kořenových nábězích a na zbytcích dřeva zahrabaných v hrabance, kde pak plodnice vypadají, jako by rostly ze země. Neváže se na konkrétní dřevinu — najdeš ji na bucích, dubech, břízách i na smrkových a borových pařezech, na pasekách, na skládkách klestu i v městských parcích. Nemá zvláštní nároky na nadmořskou výšku ani na půdu, roste od nížin až do hor po celé ČR a patří k nejhojnějším dřevním houbám vůbec. Sezona je dlouhá, od června do listopadu, a v mírných zimách plodnice přežívají i přes prosinec. Nejvíc plodnic přichází v září a říjnu, tedy přesně v době václavek — a často na stejném pařezu. Vyráží několik dní po vydatném dešti, ale na rozdíl od mykorhizních hub jí stačí vlhkost samotného dřeva, takže ji potkáš i v suchých obdobích.
Je třepenitka svazčitá jedlá?
V našem atlasu je třepenitka svazčitá vedená jako jedovatá. Tento druh nesbírej ani neochutnávej. Otrava houbami se často projeví až po mnoha hodinách, kdy už bývá pozdě.
S čím si lze splést třepenitku svazčitou?
Čepičatka jehličnanová (Galerina marginata) — smrtelně jedovatá, obsahuje stejné amatoxiny jako muchomůrka zelená. Roste ve stejném prostředí, na tlejícím dřevě jehličnanů i listnáčů, v menších trsech nebo jednotlivě, často těsně vedle třepenitky. Klobouk 1–4 cm je medově hnědý až rezavě okrový, za vlhka s prosvítavě rýhovaným okrajem, ne žlutozelený. Lupeny má okrově až rezavě hnědé, nikdy zelené. Na třeni nese blanitý prsten, který třepenitce chybí, a výtrusný prach má rezavě hnědý. Malá hnědá houba na pařezu je vždy důvod nechat celý trs být. Amatoxiny neničí vaření ani sušení a smrtelná dávka je velmi malá. Václavka obecná a další druhy václavek — jedlé po důkladném provaření, a právě proto nejtragičtější záměna. Václavka má klobouk medově hnědý, žlutohnědý nebo olivově hnědý, ve středu porostlý drobnými tmavými odstávajícími šupinkami, které třepenitka nemá. Lupeny václavky jsou bílé až krémové, u starších plodnic rezavě skvrnité, nikdy zelené. Na třeni nese nápadný bělavý blanitý prsten. Rozhodující je výtrusný otisk: václavka bílý, třepenitka tmavě purpurově hnědý. Klobouk polož lupeny dolů na půl tmavého a půl světlého papíru a nech pár hodin přikrytý miskou. Třepenitka maková (Hypholoma capnoides) — jedlá, roste v trsech na pařezech jehličnanů. Klobouk má okrově až rezavě žlutý bez zeleného nádechu a hlavně lupeny šedavé až šedomodré, nikdy sírově žluté ani zelené. Rozdíl je jemný a pro začátečníka nespolehlivý; dokud lupeny nečteš s naprostou jistotou, nesbírej ani jednu. Opeňka měnlivá (Kuehneromyces mutabilis) — jedlá, v trsech na listnatém dřevě. Klobouk je dvoubarevný, za vlhka hnědě „promáčený“ od okraje a uprostřed vysychající do okrova, třeň má pod prstenem hnědě šupinatý. Zaměňuje se především s čepičatkou, ne s třepenitkou, ale roste ve stejných trsech na stejných pařezech. Šupinovka kostrbatá a příbuzné šupinovky — mají klobouk pokrytý odstávajícími šupinami a v mládí lupeny bledé, později rezavé.
Popisy v atlasu vycházejí z dostupné literatury a průběžně je zpřesňujeme. Slouží jako vodítko, ne jako záruka správného určení — u hub platí bez výjimky, že co bezpečně nepoznáš, to nesbírej a nejez. Při podezření na otravu volej Toxikologické informační středisko Praha, 224 919 293 (nepřetržitě).